(Následující text je přepisem přednášky ze dne 4. 12. 2008 v Bangalore v Indii)
Ve svém učení Šrí Čaitanja Maháprabhu definoval pět věcí, které jsou ve vědomí Kršny považovány za nejdůležitější. Šríla Kavirádža Gosvámí to vysvětluje v Čaitanja-čaritámrtě:
sadhu-sanga, nama-kirtana, bhagavata-sravana
mathura-vasa, sri-murtira
sraddhaya sevana
Člověk by se měl stýkat s oddanými, zpívat Svatá Jména Pána, naslouchat Šrímad Bhágavatámu, usadit se v Mathuře a uctívat Božstva s vírou a úctou. (Cc. Madhya 22.128)
Sadhu-sangha
Vaišnava sanga, stýkání se s oddanými, znamená mít společnost zejména starších oddaných. Od doby před dvaceti dvěma lety, kdy započala naše mise, jsme usilovali o to, aby se všem oddaným dostalo té správné společnosti, jak to je jen možné, a to dokonce i když by to bylo mimo naši misi. Například jsme vždy velmi dychtili potom, aby se naši oddaní setkali se Šrílou Bhakti Pramod Purí Maharádžem. Vítáme i jiné představitele jiných bona-fide linií od Sarasvatího Thákury. Nebojíme se žádného bona-fide kazatele. Spíše uvítáme takové oddané.
Avšak silně pohrdáme těmi, kteří propagují vědomí Kršny kvůli svému jménu a slávě a zároveň překrucují filozofii vědomí Kršny nebo ji nějakým způsobem zneužívají. Úplně přehlížíme ty, kteří prohlašují, že jsou vyššími vaišnavy. Podle pravidel procesu, který my následujeme, oni neudělají pokrok. A není to proto, že my jsme jediní, kdo následuje tento proces. Ne – je mnoho jiných, kteří následují stejný proces a jsou na cestě pokroku.
Ale principem je, že se stýkáme s oddanými a nezanedbáváme jakoukoliv příležitost stýkat se s vyššími vaišnavy, kteří jsou lepší než my. My jsme to prokázali. Mnoho lidí by nás chtělo přistihnout, že tak nečiníme, ale my na to máme důkazy. Byl jsem u Šríly Šrídhara Maharádže, byl jsem u Šríly Purí Maharádže. Ale nešel jsem za některými jinými Maharádži. Takže mě nemohou nachytat a říct: „Ó, on neuznává žádného vyššího oddaného“. Mám důkaz – uznávám vyšší vaišnavy. Ale jsou zde někteří jiní, které nyní neuznávám. Tak to je. Nicméně, tito lidé neuznávají Šrílu Šrídhara Maharádže a Šrílu Purí Maharádže a teď mi říkají, že objevili velkého rasikáčarju. To pro mě opravdu nemá žádný význam.
Existuje správný způsob, jak rozvíjet vědomí Kršny, a existuje správná linie. Musíme pochopit, co to znamená. Samozřejmě se to učíme následováním našich ochránců. Máme sangu (skupinu našich oddaných) a vítáme další vaišnavy, ale máme standard, o který usilujeme. Neodsuzujeme – zpočátku jsme otevření a pak usuzujeme podle výsledku. Tímto způsobem odmítáme některé úrovně sdružování se. Ale vždy dodržujeme principy vaišnava sangy. Vytvořili jsme sangu stejně smýšlejících oddaných s určitou úrovní seniority jako zárukou správného vedení a uznáváme vyšší vaišnavy, pokud jsou přítomni na této planetě.
Mathura Vasa
Mathura-vasa znamená žít na svatém místě, žít v dhámu. Dhám je svaté místo, kde přebývají vaišnavové. Existuje mnoho druhořadých dhámů jako Dváraká, Badarináth a spousta dalších, ale pro Gaudiya vaišnavy existují tři dhámy – Vrndávana-dháma, Navadvípa-dháma a Purí-dháma.
Chrám, ve kterém žijeme, je považován za základnu, něco jako velvyslanectví v daleké zemi. Když jste v takové budově, je to jako být v zemi, jíž velvyslanectví patří. Když vstoupíte na Indické velvyslanectví v San Franciscu, voní to tam jako na indickém bazaru. Proč to tak je? Protože manželka každého úředníka velvyslanectví používá při vaření indické koření a každý úředník má na svém stole svůj oběd. Útok na velvyslanectví je přímým útokem na danou zemi. Velvyslanectví se neliší vládním uspořádáním od dané země. Stejně tak je ašrám nebo chrám nazýván kšetra a božským řízením Kršny je prodlouženou energií dhámu.
Žitím v chrámu nebo ášramu nebo pravidelným navštěvováním takového místa můžete být považováni za někoho, kdo žije v dhámu. To je jeden z hlavních principů, které Maháprabhu nastínil. Říká se tomu mathura-vasa – žít v Mathuře. Mathura je důležitá a pak se rozšiřuje k Navadvípu, Jagannatha Purí a k místům, kde pobývají božstva.
Máme několik pěkných ášramů. Máme mnoho překrásných Božstev – od obrovského Džagannátha až po malé Božstva Rádhá-Damódara. Máme Božstva Rádhá-Mádhava, Gaura-Nitáj, Gaura-Gadádhara, Šrí Nrsimhadéva, Prabhupádovu múrti, Šalagrama-šilu, Góvardhana-šilu, Góvinda-kundž. Provádíme službu ve Vrndávana-dhámu, kde je samádhi Šríly Rúpy Gosvámího a v místě Prabhupádova bhadžanu.
Je to opravdu velmi zvláštní místo. Existují stovky vjásasánů Šríly Prabhupády, jsou různá pušpa-samádhí, v mnoha chrámech jsou Prabhupádovy místnosti, ale je jen jeden bhadžan-kutir v chrámu Rádhá-Damódara a je jen jedno samádhi Rúpy Gosvámího. Máme tam naše sídlo a sloužíme tam, takže oběma způsoby naplňujeme pokyny Čaitanji Maháprabhua – člověk by měl žít na svatém místě, měl by žít v dhámu.
Bhagavata-sravana
Bhagavata-séva nebo bhagavata-katha – člověk by měl pravidelně naslouchat transcendentální literatuře, zvláště Šrímad Bhágavatámu. Bhagavata-šravana také znamená Bhagavad-gítu, Čaitanja-čaritámrtu a jakoukoliv literaturu popisující Kršnu a proces vědomí Kršny jako cestu a prostředek. Pokud nemůžeme chodit na přednášky, měli bychom číst. Jestliže neděláme ani jedno, tak to je špatné a musíme to zlepšit.
Nama-kirtana
Náma-sankírtana nebo kírtan je ze všeho nejdůležitější. Možná, že nejste schopni dělat všechno, ale dělejte sankírtan. Sankírtan znamená společné zpívání Haré Kršna, ne samostatně. Není tím myšlena džapa. Vzpomínám si, že jednou během historie hnutí na západě bylo sankírtanové hnutí v Argentině zakázané. Nebylo možné zpívat na ulici a nebylo možné rozdávat knihy. To bylo velké omezení. A tak oddaní vyšli do ulic a začali odříkávat Svatá Jména na džapě. A lidé se jich ptali: „Co to děláte?“ „Provádím indickou meditaci a jógu.“ A tak našli způsob, jak to dělat. Obecně jít po ulici s džapa pytlíkem není považováno za společné zpívání. Ale v tomto případě se džapa stala sankírtanem.
Sankírtan znamená společné zpívání, ale i rozdávání Bhagavatámu spadá do této kategorie. To byl jeden z hlavních přínosů Šríly Bhaktisiddhánty. On řekl, že mridangu lze slyšet daleko, ale co je vytištěno, může být slyšet po celém světě. Nyní považujeme spoustu věcí za samozřejmost. Všechno kolem nás podvědomě považujeme za něco, co tady vždy bylo – CD přehrávače, počítače, atd. Ale tak to není – před 150 lety nebyla ve světě elektřina, a to již toho měl svět hodně za sebou. Byly zde již velké civilizace, které již stačily i zaniknout. Lidé cestovali po světě křížem krážem – a dokázali to i bez elektřiny, bez automobilů.
Ani knihtisk tu nebyl odjakživa. Existoval ve velice primitivní a jednoduché podobě v Číně a na nějakých jiných místech, ale byl to Gutenbergův tiskařský lis v Německu, který změnil svět. Tiskařský lis změnil západní svět a samozřejmě změnil také Indii. Co je to, co každý čte ráno, právě teď když zde hovoříme? Každý čte noviny, které byly vytisknuty během noci, zatímco jsme spali a které nám vhodili do schránky, když jsme se ráno vzbudili.
Od novin ke knihám, k reklamním letákům a billboardům – všechno je tisk, tisk, tisk. Všechno je tištěné. Co se ještě píše rukou? Máloco. Všechno je tištěné. Tisk vstoupil do každého aspektu života, ale takhle to vždy nebývalo. Dříve nebyly žádné reklamy, neexistovaly žádné brožury, které by vám říkaly, jak dělat věci, žádné návody – nic takového neexistovalo. Oznámení byla ručně psaná, stejně jako knihy. A bylo to velmi nákladné. Dostat ručně psanou Bhagavad-gítu stálo půl lakhu rupií (1 lakh = 100.000), nebo i více.
A tak když se tiskařský lis objevil, změnil svět, a jednou z hlavních věcí bylo, že dal lidem informace a poznání. To způsobilo revoluce a války. Lidé jako Marx, Lenin, Mao – měli své knihy. Svými myšlenkami změnily politickou mapu čtvrtiny světa, nebo možná i více. Informace změnily svět. A také to mělo vliv na růst vzdělanosti. Lidé chtěli umět přečíst, co je na kdejakém kousku papíru. To lidi donutilo učit se číst. Kdo by se jinak staral o čtení? Co byste četli? Existovala Bible a to bylo v podstatě všechno. Nepotřebovali jste umět číst – vypravěčů bylo všude plno. Nemuseli jste číst, jen jste poslouchali. Vypravěči nebyli jen v Indii, ale všude ve světě. Po večerech si všichni sesedli dohromady a poslouchali nádherné příběhy o svých hrdinech a jejich historkách.
Ale pak byly tyto příběhy vytištěny a to zcela změnilo svět. A samozřejmě, za časů Šríly Sarasvatího Thákury to již bylo rozšířeno a byl to velmi mocný nástroj. Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákur to uznal jako formu sankírtanu. Sankírtana je šíření poselství Kršny, jména Kršny, zvuku Kršny. Samozřejmě, že zvuk v knihách není, ale vědění je v nich zapsáno.
Dnes se tiskařský lis proměnil v počítače a v internet. Kážeme přes internet, vydali jsme několik úžasných knih, které získaly uznání v celém Varšavském světě, a to dokonce i mezi našimi tak zvanými „nepřáteli“. Když vás vaši protivníci chválí, tak víte, že jste něco dokázali. Se svými blízkými se plácáme po zádech, ale když to udělá někdo zvenčí, má to větší význam. A když někdo, kdo je tvým protivníkem, rozpozná tvé dobré kvality - nemůžeš získat lepší ocenění. V jistém smyslu je to dobrá věc.
Jednou jsem četl příběh – byl v něm křesťanský král Richard Lví srdce a Saladin, který vedl muslimy, a bojovali proti sobě v obrovské bitvě v Jeruzalémě. Najednou jeden ze Saladinových mužů zabil koně krále Richarda. Richard byl uprostřed bitvy a Saladin byl v táboře, jedl hrozny a díval se. Když Saladin viděl, že kůň krále Richarda byl zabit, nařídil svému muži: „Pošlete mu nového koně“.
Indové to dělávali také. Jednou byl císař Aurangzeb v lese na lovu, když ho zajali nějací Indové. Dali ho do krásných nosítek a vzali ho do jeho domova v Dilí. Aurangzeb zabil všechny Indy, kteří ho přivedli domů. V Gítě je napsáno, že urážka je horší nežli smrt. Byla to jejich hloupost. Měli se Aurangzeba zbavit, když měli šanci. Neměli zastávat názor, že urážka je horší než smrt. Byli popleteni ve své pýše a tak za ni potom museli trpět. Toto není způsob, jak se vypořádat s nepřítelem.
Saladin rozpoznal v Richardovi velkého válečníka. „Jak může bojovat bez koně? Dejte mu nového koně“. A Saladin se stal slavným díky svému rytířskému chování. Před první světovou válkou dokonce německý císař postavil Saladinovi památník pro jeho ctnostný charakter. Tento člověk byl možná muslim, ale měl skvělý charakter. Stejně tak i někteří z těch, kteří nám nejsou právě příznivě nakloněni, oceňují literaturu, kterou publikoval náš malý ášram.
Sri Murtira Sraddhaya Sevana
Poslední věc se nazývá arcana-seva, uctívání Božstev. A opět – v našem ášramu to děláme. Dhama-seva probíhá v místě, kde jsou uctívána Božstva. A uctívání Božstev přináší ještě další aspekty. Takže kdekoliv jsou oddaní, kdekoliv jsou jejich ášramy, měla by se zařídit Božstva a jejich uctívání. To znamená navštěvovat árati Božstev, sloužit Božstvům a obětovat Jim, pomáhat při seva-púdže a zpívat pro Božstva. Toto představuje arcana. Toto u nás probíhá. To je také plus. Takže máme více plusů než mínusů.
Nyní, v obecném smyslu, jsem kladl důraz na jisté věci. To co jsem právě probíral, je šástrické, ale pak existuje i osobní pohled na věc. Jedna z hlavních věcí, které přikládám větší význam než čemukoliv jinému, je mít správný služebnický postoj. To je věc, kterou zdůrazňuji nejvíce. Vysvětloval jsem to dostatečně ve vztahu k dětem a dospívajícím mladým lidem. Znám některé skupiny oddaných, ve kterých jsou děti ve věku osm nebo devět let, které džapují šestnáct kol denně – a nakonec své růžence zahodí, nenávidí vědomí Kršny a jdou se prostě vykřičet do materiálního světa, berou drogy a dělají všechny možné nesmysly, které jen mohou. Někdy se dokonce vrátí do Vrndávany, aby před všemi ukázali, že dělají tyto nesmysly, a říkají: „Tak co s tím uděláte?“
Jednou za mnou přišel jeden můj duchovní bratr a řekl mi, že jeho dcera džapovala 64 kol denně. Myslel jsem si: „Ta se musela cítit hrozně!“ Není možné, že by si třináctiletá dívka mohla vychutnávat Svaté Jméno na svém růženci osm hodin denně. To není možné. Měla dělat květinové girlandy pro Kršnu, měla vařit pro Kršnu nebo se sdružovat s oddanými. Měla trochu džapovat – ale ne se vyčerpávat takovým režimem. Každopádně toto děvče nedopadlo dobře. Neznám nikoho, kdo by dopadl dobře při tak ambiciózním režimu. Už mnohokrát jsem vysvětloval, že nekladu důraz na takový přísný režim. Režim je důležitý a regulace v těchto záležitostech je důležitá, ale největší důraz kladu na správný služebnický postoj – jak správně Kršnovi sloužit, jaký by měl být náš služebnický postoj.
Hned poté kladu důraz na harmonii mezi oddanými. Je to proto, že jednou Prabhupáda napsal svým oddaným dopis, ve kterém říká: „Je to pro mne spíše problém, když bojujete mezi sebou. Je to větší problém, než kdybyste porušili některý z regulativních principů.“ Četl jsem to a pomyslel si: „Ano, protože jestli mám problém, tak trpím. Když děláš nějaké nesmysly, tak trpíš. Ale když se začneš hádat se svou duchovní sestrou nebo bratrem, pak trpí dva lidé a každý kdo tyto nesmysly musí poslouchat, trpí také. Tímto způsobem šíříte utrpení.“
A jiný den jsem četl, že podle Bhaktivinódy Thákura lesní požár, který Kršna hasí, představuje vnitřní hádku mezi oddanými. Viděl jsem chrámy v situacích, kdy všichni chodili na mangala-árati, každý se účastnil sankírtanu, každý džapoval 16 kol a když se objevila hádka, zničila celý templ – právě jako oheň, který může všechno zničit. Takže se musíme přenést přes malicherné hádky, protože mohou přerůst v politikaření a zákulisní pletichy pak nakonec všechno spálí.
Kršna zabíjí většinu těchto překážek, které jsou reprezentovány démony. První démon, kterého Kršna zabil, byla Pútana, která představuje falešného gurua. Nejprve musí člověk utéct ze spárů propagandy falešného gurua. „Jsem Bůh!“, nebo „Dám ti sidha-pranali!“, nebo „Mohu ti dát prému“ – všechno toto je podvod. Člověk od toho musí utéct a najít bona-fide představitele Kršny, pak může udělat skutečný pokrok. Existuje mnoho anarth a všechny jsou reprezentovány démony. Ale tato konkrétní byla popsána jako lesní požár. Tento oheň hořel na místě zvaném Davanala-kundž a Kršna ho odsál. Nebyl tam zmíněný žádný démon, který způsobil tento požár, a všiml jsem si, že neexistuje žádný větší popis této zábavy. Někdy v novinách čteme, že vypukl veliký požár, ve kterém zahynulo pět lidí a škoda je ve výši milionů dolarů a když to přijdou vyšetřit, zjistí, že požár vznikl z jedné zápalky – jedné malé zápalky. K tomu není potřeba žádný kamion, který nabourá do vašeho domu a zdevastuje ho, stačí jen takhle malá věc. Požár je ukryt v jedné malé zápalce. A stejné je to s vnitřním bojem. Vždy se ho snažím udržet na minimu, donutit lidi, aby věci vyřešili a dávali si pozor, protože tyto věci nerozrušují jen je samotné – ale jsou nebezpečné pro každého a mají potenciál zničit všechno. Mohou také vytvořit vaišnava aparádhu.
Skutečnost je taková, že když se ti něco přihodí – zasloužil sis to. Člověk ošidí jiného člověka – to znamená, že jím byl ošizen v minulém životě. Nikomu se nic nestane jen tak pro nic za nic. Vše je karmická reakce. Neměli bychom tedy obviňovat ty, kteří nám způsobují utrpení. Když v Indii řeknete něco proti někomu, nebo proti jeho kastě nebo jeho rodině, tak téměř svolají armádu na Kurukšetru a bojují až do posledního muže za svou čest. To je nesmysl. Prostě na to zapomeňte. Co takhle kvalita odpuštění?
Co si myslíte? Že jste se narodili s křídly anděla nebo se zlatou kavačou? Ne! Měli bychom pochopit, že jsme na tomto světě udělali tolik špatných věcí. Dokonce jsme zabili lidi, nemluvě o podvádění. Udělali jsme tyto věci a to je důvod, proč jsme pořád zde v tomto hmotném světě.
Hlavním pravidlem je odpuštění – nebuďte hrubí, neútočte na druhé. Můžete být v právu, ale nemusíte toto právo prosazovat. Když ho prosadíte, koloběh karmy bude pokračovat. Včera jsem četl o historii Čingischána (Genghis Khan). Před tím než se narodil, mnoho kmenů se zabíjelo navzájem – „Zabil jsi mého bratra, tak já zabiju toho tvého.“, „Zabil jsi mého otce, já zabiju toho tvého!“ Dělali to tak po mnoho tisíc let až konečně přišel Čingischán a řekl: „Zabiju vás všechny!“ Zabil všechny kmenové náčelníky, sjednotil všechny kmeny a stal se Čingischánem. A jakmile zemřel, rozdělili se na čtyři skupiny a začali se zase navzájem zabíjet.
Pomsta není součástí vaišnavismu, stejně jako strach není jeho součástí. Na Západě se říká „Jsme bohabojní lidé.“ Neříká se „Jsme boha-milující lidé.“ Když čtete Bibli, měli byste se raději bát, protože jejich Bůh vás srazí během sekundy! Jejich Bůh se může stát zlým a ohavným. Dokonce to některé sekty raného křesťanství pochopily a řekly si: „Počkat – co to má do činění s láskou a odpuštěním?“ Tak zavrhli Starý Zákon, což v podstatě znamená Židovskou Tóru, jako práci ďábla.
Takže strach není součástí vaišnavismu, ale abhaya (nebojácnost) je součástí vaišnavismu. Každý by měl rozvíjet kvalitu abhayi. Když zanalyzujeme, co je strach, zjistíme, že je to úzkost v mysli. Přechází do nervového systému, pokračuje do srdce – může nás dokonce zabít. Můžeme se tolik bát, že můžeme i zemřít strachy. Odkud se to bere? Proč se bojíme? Kvůli nesprávnému ztotožňování se a kvůli připoutanosti. Lidé se označují za něco, co nejsou. Když jste na západě členem kultu, předpokládá se, že máte vymytý mozek. Ale největším kultem je armáda. Všechny armády vymývají svým vojákům mozky. A politikové vymývají mozky masám.
Nedávno jsem viděl něco o válce v Jugoslávii v 90. letech minulého století. Všichni ti lidé líbali vlajku. Všichni si mysleli: „Jsem Srb!“, „Jsem Chorvat!“, „Jsem muslim!“, „Jsem křesťan!“, ale nejsou ani jedno z toho. Věří všem těmto falešným připoutanostem do té míry, že někoho zabijí. V některých náboženstvích touha zabíjet lidi jiného vyznání je měřítkem kvalit zbožné osoby, ale ve vaišnavismu touha zabíjet nepřátele není dobrou kvalitou. To je důvod proč se dobří vaišnavští králové všeho vzdali – protože tyto dvě věci nejdou dost dobře dohromady. Velký Kulašékar Alvar nakonec svěřil své království svým ministrům, odešel do Šrí Rangamu a po zbytek života sloužil Božstvům. Král Pratapárudra byl vaišnavským králem Purí a byl uznán světskými historiky jako ten, kdo zničil své království tím, že utratil všechny peníze na ohromných sankírtanových festivalech, rozdáváním prasádam a spoustou dalších služeb pro Šrí Čaitanju Maháprabhua. Nestaral se o politiku a ekonomiku a všechno šlo dolů (celé království).
Tyto dvě věci – tento svět a duchovní svět – se nemíchají a vědomí Kršny není o budování Božího království na zemi. Je to o tom dostat se pryč z tohoto světa… Ne jako některé podivné kulty, které chtějí chytit kometu za ocas a říkají svým členům, aby se zabili. Takové hrůzné věci se v tomto světě děly. Vědomí Kršny říká: žij svůj život naplno. Máte čtyři volby – brahmačarí, grhastha, vanaprastha a sannyasa. Můžete zůstat zde, můžete projít dvěma, můžete projít všemi čtyřmi – ale dělejte to podle pravidel! Nebuďte brahmačarí, pak sannyasí a pak grhasthové. Neoblékejte si na svoje kalhoty spodní prádlo – jednoduše to bude vypadat hloupě. Nejprve si oblečte spodní prádlo, potom kalhoty. Dělejte to správně! Existuje určitý pořádek. Teoreticky není nutné projít všemi ášramy. Brahmačarí znamená studentský život. Pak je zde grhastha ašram, ale existuje také grhamedhi život. Co je to?
To je ten sobecký rodinný život – já, mně a moje. To není dobré, a tomu se říká grhamedhi. To ti nedá osvobození. Nezbaví tě to samsáry. Život grhasthy tě od samsáry osvobodí jen do určité míry a pak musíš udělat další krok. Jinými slovy, udrží tě to na tvé pozici, dokud nejsi připraven k dalšímu kroku. Pokud jsi grhamedhi, budeš to nenávidět – budeš nenávidět myšlenku vanaprasthy, budeš nenávidět myšlenku dávat něco Kršnovi. Chceš vše jen pro sebe – tomu se říká grhamedhi. Grhastha ášram tě může vést k osvobození, ale grhamedhi tě tam nikdy nedovede. Grhastha získá jistou míru osvobození tím, že dostane příležitosti udělat další krok. A pak dává smysl to přijmout. A poté vanaprastha a pak sannyasa.
Není to vždy nezbytné, ale co je nezbytné u všech je zpívání Svatého Jména Kršny, společnost vaišnavů, přebývat na svatém místě, sloužit Božstvům a číst Šrímad Bhágavatám. Těchto pět věcí je nezbytných pro každého v každém stádiu života.
