(Následující článek je výňatek ze setkání se Šrílou Narasinghou Maharádžem nad otázkami a odpověďmi při příležitosti Baladéva Purnimy v Góvindadží Gardens z 16. srpna 2008)
Otázka: V Mahábháratě se zdá, že Balaráma je většinou nakloněn Durjódhanovi. Pán Balaráma se neúčastní bitvy na Kurukšétře a jde na tirtha játru (pouť na svatá místa). Vrátí se na konci války, když spolu bojují Bhíma a Durjódhana. Protestuje, že Bhíma bojuje falešně, protože udeřil Durjódhanu do stehen, a téměř Bhímu zabil. Jak chápeme tuto zábavu Pána?
Šríla Narasingha Maharádža: Proč sem Balaráma nepřijde a nezabije nás všechny? Jsme tak skvělí oddaní? Nemáme žádný nedostatek? Nezůstalo v nás nic světského? Jsme tak dokonalí? Přál bych si, abychom v dnešním světě měli takové lídry, jako byl Durjódhana. Byl desítky tisíc miliónů krát lepší než jakýkoliv vůdce, kterého jsme viděli za poslední tisíce let. Ve skutečnosti byl velice čestnou osobou. Nebylo to tak, že by ho Balaráma měl rád jen z nějaké libovůle – měl pro to pádné důvody. Byl čestným vůdcem a lidé, kteří žili v Durjódhanově království, byli všichni velice šťastní. Samozřejmě, že vyvstaly obtíže kvůli rodinným rozepřím a rodina byla rozdělena. A tak se nabízí otázka – proč měl Balaráma rád Durjódhanu? Kdo byl Durjódhana? Je to dobrá příležitost k analýze a k procvičení našich mozkových buněk. Je jednoduché jen říci: „Durjódhana byl démon!“ Ale v jakém ohledu byl Durjódhana démon? Měl velké zuby? Jedl maso? Ano, ale je to to, co ho činilo démonem? Bhíma také jedl maso. Je Bhíma démon? Vasišta Muni také nebyl vegetarián a považujeme ho snad za démona? Kdo je démon? Je dobré vždy zanalyzovat všechny tyto aspekty. Obecně jde o velmi jednostranné stanovisko, když si lidé myslí: „Durjódhana byl špatný už od samého počátku.“ Měl také mnoho dobrých vlastností a měl rád Pána Balarámu. Ale to neznamená, že Durjódhana neměl rád Pána Krišnu.
Mahábhárata je velmi, velmi komplikovaná. Šríla Šrídhara Maharádž jednou řekl, že „Mahábhárata je světská“. Neočekávejte, že uvidíte Mahábháratu s příměsí transcendentálních pravd. Mahábhárata-líla se neodehrává na Vaikuntě. Tam je Ajodha, místo Ráma-líly; je tam Vrindávan; je tam dokonce Dváraka – ale existuje jen jedno místo, kde se ještě odehrává Mahábhárata a to je někde v hmotném světě. Mahábhárata stále pokračuje někde na hmotné úrovni a v tomto ohledu se jedná o světskou lílu. Nemá žádné místo ve věčnosti a v transcendentálním světě. Upozorňoval jsem již mnohokrát, že Mahábhárata-líla je zde jednoduše proto, aby přitáhla naši pozornost, protože uvnitř v Mahábháratě je Bhagavad-gíta. Tam je transcendentální poznání. Ale to není konec. Poté, co je vyřknuta Bhagavad-gíta, je po všem? Takhle se odehrává dobré drama? Ne – má předehru, nabývá na intenzitě (crescendo) a pak konečně dosáhne vrcholu. Mahábhárata je zkrátka jedno velké drama. Celý její smysl spočívá v tom, že Krišna vyřkne Bhagavad-gítu. Ale znamená to, že jakmile Krišna jednou vyřkne Bhagavad-gítu, zavřeme knihu? Ne – v letech následujících po bitvě na Kurukšétře se událo tolik různých věcí.
Jedna věc, kterou si musíme uvědomit, je ta, že v Mahábháratě není diskutována Krišnova vrindávana-líla. Před několika lety v Indii natočili televizní seriál Mahábhárata a přidali tam část s Krišnou ve Vrindávanu. Vyšší třída sádhuů a lidé řekli: „Co to je? To je slátanina! Krišnova vrindávana-líla není v Mahábháratě zmíněna. Proč ji tam dáváte?” To je úplně jiná úroveň. To je transcendentální.
Takže nejprve bychom měli pochopit, že všechno v Mahábháratě není transcendentální. Předpokládáme, že by Balaráma neměl stranit Durjódhanovi, protože Durjódhana byl démon. Ale Durjódhana nebyl démon. Byl velice spravedlivým člověkem. Durjódhana měl rád Krišnu a měl velmi rád Balarámu. Problémem bylo, že neměl rád Ardžunu. To je ta zápletka. Byli to kšatriové. Nyní se na to můžeme také podívat z duchovního hlediska – Balaráma je vševědoucí. Z duchovního hlediska je Balaráma vševědoucí. Ví všechno a ví, kdo nakonec zvítězí. Ale On je uznalý.
Není to ale tak, že v Mahábháratě není nic duchovního. Je to smíšené. Kdekoliv je Pán, kdekoliv jsou Jeho avatárové, to je duchovní. Ale ne všechno, co z těchto záležitostí vychází, je nutně duchovní. Jinými slovy – můžeme každý den naslouchat o bitvě na Kurukšétře, můžeme naslouchat o Ardžunových četných milostných pletkách, kdy při svém putování světem se žení s různými ženami a má s nimi děti, atd. Můžeme těmto věcem naslouchat život za životem, ale tato vyprávění nás nevezmou zpátky k Bohu. Možná to v nás vyvolá trochu zbožnosti kvůli tomu, kým Ardžuna jistě je, ale to nás nepřivede zpět k Bohu. Ale když nasloucháme o Krišnovi ve Vrindávanu a zaposloucháme se do těchto zábav – když jim intenzivně nasloucháme, potom každé naslouchání je krok zpět k Bohu. Je to úplně jiné, protože tyto zábavy se odehrávají věčně v duchovním světě, ale mahábhárata-líla se odehrává v hmotném světě. Takže v jistém smyslu nechceme příliš naslouchat o Mahábháratě, protože tak bychom prostě zůstali v tomto hmotném světě. Musíme některé věci správně rozlišit.
Nutno však podotknout, že Durjódhana – velký jako démon, jak bychom o něm mohli říci, byl lepší než kterýkoliv současný vládní představitel kdekoliv na světě. Kdyby se dnes Durjódhana vrátil, byla by to úleva. Všechna jatka by byla zavřena, neexistovalo by zabíjení krav; všichni kriminální politikové by byli popraveni; všechny bary, nevěstince a místa úpadku (degradace) by byly okamžitě uzavřeny. V tomto ohledu byl Durjódhana velmi zbožný.
Možná, že jste slyšeli o velkých západních filozofech, jako byl Tolstoj, Descartes, Kant, atd. Ti všichni pili – v západních filozofických kruzích neexistovali žádní abstinenti. Einstein a Schopenhauer kouřili doutníky; většinou to nebyli vegetariáni, ačkoliv někteří z nich vegetariány byli, protože měli aspoň nějakou inteligenci. Nebyli jako indičtí filozofové – Džaimini, Vjása, Mádhva, Rámanudža – kteří měli životní styl, který odpovídal jejich filozofii. Západní filozofové měli všechny zlozvyky, které existovaly. Říkáme jim filozofové, kteří pouze promýšlí svou filozofii z pohodlí domácího křesla. Oni svou filozofii nežili. Někdy se objevil princip vegetariánství. Tolstoj se stal vegetariánem. Ale ve starověku také žilo mnoho védských bráhmanů, kteří vegetariány nebyli. Není to vše pouze o tom být vegetariánem. Značí fakt, že jste vegetariánem, také že jste světec? Ve skutečnosti ve vegetariánském hnutí nalézáme obrovskou nechuť k vědomí Krišny. Vegetariánské hnutí v západním světě je rovněž nakloněno potratům, zatímco velká část těch, kdo nejsou vegetariány, je výrazně proti potratům. Tito lidé pijí, kouří a jedí maso, ale protestují proti potratům, zatímco mnozí z New Age „svobodomyslných“ lidí ztratili pojem reality, pokud jde o svobodu.
Co znamená svoboda? Znamená svoboda to, že můžete jíst žiletky? Je to svoboda? Ano – máte možnost jíst žiletky, ale je to šílenství. Když vás chci chladnokrevně zabít, je to svoboda? Ne, to je vražda. Je to zneužití svobody a stejné je to i s potratem. Ve vegetariánském hnutí a v jógových kruzích najdete mnoho lidí, kteří mají silnou nechuť ke Krišnovi. Avšak viděl jsem lidi, kteří nejsou vegetariáni a přemýšlí více pozitivně o vědomí Krišny, o ášramu a o oddaných. Máme přátele v Mysore, kteří nám mnohokrát pomohli, kteří nejsou dokonce ani vegetariáni. Samozřejmě se na to díváme jako na špatnou vlastnost. Měli by pokračovat ve své přízni ke Krišnovi, k oddaným a oddané službě a zanechat jídla v kvalitě nevědomosti. Zatím to ze zvyku nemohou udělat. Ale jsou démony?
Není tak jednoduché nakreslit čáru a stanovit, kdo je démon. Pokud tu čáru nakreslíte, můžete ji nakreslit také skrze své vlastní srdce. My všichni máme ánarty. A co jsou tyto ánarty? To jsou démoni. Není to tak, že je přirovnáváme k démonům – oni jsou démoni! Krišna přijímá tolik oddaných, aby Mu sloužili, a oni podstupují očistu. Durjódhanovou očistou bylo to, že byl nakonec zabit Bhímou v přítomnosti Krišny a Balarámy. Balaráma na konci odešel, protože to nechtěl vidět. Ale Balaráma věděl, co se stane.
Nakonec Durjódhana zemřel v přítomnosti Krišny. Je také řečeno, že každý, kdo zemřel na Kurukšétře, obdržel mokšu (osvobození). Není blíže popsáno jaký druh mokši obdrželi. Určitě neodešli na Góloku Vrindávan, ale obdrželi v jejich dalším životě nějakou vyšší pozici. V Amritsaru žil jeden indický armádní úředník. Byl to starší džentlmen s bílými vlasy, který řekl Prabhupádovi: „Vždy jsem měl ve své mysli problém, protože mi jeden astrolog řekl, že jsem byl v mém předchozím životě ve válce na Kurukšétře a bojoval jsem proti Krišnovi.“ Šríla Prabhupáda jen řekl: „To není možné. Každý, kdo zemřel na Kurukšétře, se vrátil zpátky k Bohu. Vy jste pořád tady, takže jste tam nemohl být.“ Prabhupáda mu takto otevřel oči.
Konec konců bychom se na to měli dívat tak, že je to pro něco dobré. Mahábhárata je dramatem s mnoha životními lekcemi. Ačkoliv měl Durjódhana všechny dobré vlastnosti, měl také jednu špatnou a tato jediná špatná vlastnost ho zničila. Onou špatnou vlastností byla závist vůči Ardžunovi. Není to tak, že závidíte-li členovi rodiny a máte všechny dobré vlastnosti, špatně skončíte – to není ta lekce. Lekcí je to, že Durjódhana záviděl někomu, kdo byl drahý Krišnovi. Záviděl Pánduovcům.
Na druhou stranu – Bhíšma byl velký oddaný, ale střílel na Krišnu! Střílel na Něj šípy! Už jste někdy byli postřeleni šípem? Není to jako ve filmech – ve filmu je člověk zasažen a stále běží a bojuje. To se obvykle nestává. Když máte v sobě díru, jdete k zemi. Ne jednou, ne dvakrát, ale mnohokrát Bhíšma vystřelil na Krišnu šípy. Ale Krišna je bral jako květiny obětované Gópiemi. Jak je to možné? Protože jsou v kšatrija bhávě.
Dnes o sobě někteří lidé tvrdí, že jsou kšatrijové, ale většina z nich jsou jen hrubými zvířaty. Být kšatrijou znamená být vyškolen v dharma-šástrách. Ale dnes oni nevědí nic o dharmě – jsou to jen barbaři. Když kšatrijové spolu trénují, tak to je skutečný boj. V Kerale to takto praktikují dokonce i dnes. Netrénují s klacky, ale se skutečnými noži. V Kerale má každý mistr bojového umění nejméně deset jizev od nožů, jinak není moc dobře trénovaný. Je velmi pravděpodobné, že mu jeho guru udělal v průběhu tréninku polovinu jizev na těle. Občas při tréninku někdo i zemře – tomu se říká skutečná praxe!
My nejsme kšatrijové. Pokud jde o nás, sedíme tady po pěkném programu s badžany, obklopeni oddanými, s obrovskou mísou sladké rýže a horkými purí. Ale kšatrijové – ti mají rádi pořádnou krvavou bitvu. Nic je neučiní šťastnějšími. Pro kšatriju neexistuje nic horšího, než přestat bojovat. To je nudí. Je to jako Marwadi, který nemůže otevřít svůj obchod. Neexistuje nic horšího pro tradičního Marwadiho než den, kdy je tržiště uzavřeno.
Odpověď na otázku není vždy přímá. Tak věci nefungují. Můžeme si přát, aby byla o něco přímější, o něco jasnější a něco jednodušší, abychom ji mohli pochopit, ale někdy je to komplikovanější. Může se stát, že najdeme nějaký citát od áčárji, který při pohledu na určitou situaci vrhne více světla na určité téma. Ale nakonec to není tak, že každé jednotlivé téma má vysvětlení. Existují témata, o kterých se ještě nikdo nepokoušel hovořit. V Čaitanja-čaritámritě je část, kdy pán Nitjánanda pronásleduje Čaitanju Maháprabhua. Po kírtanu jsou všichni tak vyčerpáni, že se ani nemohou postavit. Jen Maháprabhu stojí a tančí a Nitjánanda ho pronásleduje do zahrady. Najednou vidí Maháprabhua u stromu, jak se mění v Rádhárání. Tento verš je v Čaitanja-čaritámritě, ale není k němu žádné vysvětlení. Mohli bychom si myslet, že On je kombinací Rádhy a Krišna a v tu chvíli představuje svarúpu Rádhy. Ale není tam žádný komentář. Jeden z významů je ten, že se nemusíme ke všemu vyjadřovat. V následujícím verši se píše, že když to Nitjánanda uviděl, otočil se a ihned přestal Maháprabhua pronásledovat. Jinými slovy – když ani Pán Nitjánanda nepokračuje v pronásledování – proč bychom měli my?
Nemůžeme zpovídat Balarámu. Můžeme se zeptat: „Proč to udělal?“ Někteří světští učenci to mohou udělat a pokusit se najít nějaký nesoulad. Ve stejném duchu budou také zpovídat Krišnu a nakonec řeknou, že není Bhagaván. Tato líla se odehrává velmi spletitým způsobem. Kdyby Krišna a Balaráma zabili všechny démony hned, drama by skončilo příliš brzy a Mahábhárata by nebyla moc oblíbenou knihou. Dokonce i v moderních filmech to vždy v jednu chvíli vypadá, jakoby měl být hlavní hrdina zabit, ale nikde se tak nestane. Hrdinové nebývají zabiti. Ačkoliv ve starých řeckých tragédiích lze očekávat, že hrdina bude zabit. Mají jiné způsoby. Ve skutečnosti, pokud jste hrdinou v nějakém řeckém dramatu, budete určitě zabiti. Mahábhárata je nejvýznamnějším dramatem. Je tak složitá, že přesahuje rámec veškeré fantazie. Pokud převládá fantazie, nemůže to být příliš komplikované. Prostě by se ztratila zápletka. Kletba, proti–kletba, vztahy s rodinou a jinými lidmi - obyčejná mysl by nemohla vytvořit takový příběh.
Otázka: V Gaudíja Vaišnavismu uctíváme mnoho aspektů a podob Krišny jako je Rádha-Krišna, Gaura-Nitáj, Gaura-Gadádhara atd. Ale jak významné a důležité je uctívat společně Krišnu a Balarámu a jaká je nálada či role Balarámy jako staršího bratra Krišny v Krišnových zábavách?
Šríla Narasingha Maharádža: Někteří tvrdí, že Prabhupáda instaloval Krišna-Balarámu kvůli své rodové tradici. Jiní naznačují, že to ukazuje na jeho rásu (náladu). A další říkají, že je to proto, že Rámana-reti je místem Krišny a Balarámy. Když pojedete do Bombaje, tam Prabhupáda instaloval Síta-Rámu. Co to znamená? To neznamená nic. Bombaj je místem Ráma-bhaktů. Prabhupáda instaloval Božstvo Rámy, aby přivedl oddané (bhakty) Rámy do chrámu Rádhy-Krišny, aby uctívali Gaura-Nitáje, aby prováděli sankírtan a zpívali Haré Krišna. To bylo jeho kázání.
Po Prabhupádově odchodu bylo instalováno mnoho Božstev Krišna-Balarámy. Myslím, že jedno je v Mysore. Tomu se říká „jednorozměrná mysl“. Mají chrám Krišna-Balarámy a mají Krišna-Balaráma ratha-játru – vše je jen o Krišnovi a Balarámovi. Nevím, jaká je jejich idea, ale dělají to podle sebe. Není to něco, co řekl Prabhupáda – instalovat všude Krišnu-Balarámu. Rámana-reti, kde je ve Vrindávanu chrám Krišny a Balarámy, je místem pasáčků krav; je to místo rásy a líly pasáčků krav. Osobně - jako žák Prabhupády, mimo rásu a mimo vše – si myslím, že Prabhupáda udělal opět něco velmi mimořádného a přitáhl tak pozornost všech. Jeden další chrám Rádhy a Krišny ve Vrindávanu by nebyl až takovým přínosem. Nepřitáhl by ničí pozornost. A tak instaloval Krišnu a Balarámu v Rámana-reti a všichni byli tak šťastní. Nikdo neřekl: „Tak moment! To není ta nejvyšší rása!“ Místo toho všichni říkali: „To je úžasné, to je fantastické, to je krásné. Rámana-reti – ano! A vy zde máte Krišna a Balarámu.“
Nicméně pravdou je, že když se podíváte na život velké duchovní osobnosti, existuje něco, čemu se říká prakrita-líla a aprakrita-líla. Prakrita-líla jsou činnosti, které osoba koná v tomto světě a aprakrita-líla je její věčné spojení. Takže můžeme očekávat, zvláště na vyšších úrovních a čas od času, že je prakrita-líla překonána aprakrita-lílou. A tak to také musí být i s Krišna-Balarámou.
Ale pokud jde o Prabhupádovo instalování Krišna-Balarámy ve Vrindávanu, osobně v tom nevidím žádný konečný a definitivní důkaz, který určuje rásu Šríly Prabhupády. Vidím ji více ve světle toho, kým jsou Gaura-Nitaj v Krišna líle. Vidím ji spíše ve světle sankírtanového hnutí, stejně tak, jak Prabhupáda instalovat Síta-Rámu v Bombaji. Ale někteří na to mají jiný názor, je to velmi individuální věc.
V Kalijuze se Krišna a Balaráma zjevili na horizontu Gaudy jako Gaura a Nitáj. Ačkoliv jsou bratři, nenarodili se ve stejné rodině. Ale to ani Krišna a Balaráma. Balarámova matka je Róhiní a Krišnova matka je Jašóda. Nitjánanda se nenarodil Sačí, nicméně Gaura a Nitáj jsou považováni za bratry a neliší se od Krišny a Balarámy.
Jak se Balaráma stal starším bratrem, můžeme vypátrat v Ráma-líle, kdy byl Lakšman mladším bratrem. Musel poslouchat Rámovy příkazy, což se mu nelíbilo a nakonec řekl: „To je naposled, kdy jsem tvým mladším bratrem. Příště budu starším bratrem a ty mě budeš poslouchat! Budu na tebe dohlížet!“ Starší bratr vždy ochraňuje mladšího bratra. Samozřejmě to vše je jen líla, ale ve vyšším smyslu, z pohledu Krišna-líly, tyto věčné světy existují neustále, takže to není tak, že přichází jeden po druhém. Ale pokud by byl jeden před druhým, je to Krišna před Rámou – ne Ráma před Krišnou, protože úplný celek musí existovat před jeho částí.
Jednou Prabhupáda jel autem, bylo to první rok, co byl otevřen chrám Krišny a Balarámy, a zeptal se: „Kdo je silnější, Krišna nebo Balaráma?“ Balaráma je Krišnovou energií síly, takže někdo si může myslet, že ochraňuje Krišnu. Je starší než Krišna, je větší než Krišna, atd. Věděli jsme, že když se Prabhupáda na něco zeptal, většinou jsme neodpověděli správně, takže bylo lepší mlčet a čekat, až odpoví on sám. Nakonec Prabhupáda řekl, že Krišna je silnější než Balaráma. Důkazem je to, že Balaráma se opírá o Krišnu, aby si odpočinul, což znamená, že Krišna je silnější.
Jednou se někdo ptal Šríly Purího Maharádže, proč uctívá Gaura-Gadádhara. Šríla Purí Maharádža řekl: „Protože bez uctívání Gaura-Gadádhara nemůžete pochopit Rádhu a Krišnu.“ Samozřejmě asi polovina oddaných v místnosti málem omdlela! Ale nemůžeme tvrdit, že „Jestliže neuctíváte Krišnu a Balarámu, nemůžete pochopit Rádhu a Krišnu“. Tyto dva koncepty nejsou propojeny. Uctívání Gaura-Gadádhara a Rádha-Krišny je propojené. Je zde propojení uctívání Panča-tattvy a dokonce je zde propojeno i uctívání Gaura-Nitáje. Ale neexistuje žádná spojitost ke Krišna-Balarámovi. To je individuální volba oddaného. Nejedná se o odrazový můstek, který by měl každý použít na cestě pokroku v řádné siddhantě a v rozvoji rásy. Nemůžete jen uctívat Rádha-Krišnu a neuctívat Gaura-Nitáje – to není přijatelné. Můžete mít doma Božstva Rádhy a Krišny a žádné Božstvo Gaura-Nitáje, ale zpíváním Panča-tattva mantry uctíváte zároveň i Gaura-Nitáje. Mantra, kterou zpíváte, je důležitější než vigraha (podoba), kterou uctíváte.
