Našeho gurua musíme vždy mít v nejvyšší úctě. Žák musí vidět gurua jako zástupce Kršny. Guru není nikdy považován za obyčejného člověka z kategorie jiva-tattva.
acaryam mam vijaniyan navamanyeta karhicitna martya-buddhyasuyeta sarva-deva-mayo guruh
„Je třeba vědět, že acarya jsem vlastně Já, a nikdy se mu nesmí projevovat jakákoliv neúcta. Nikdo by ho neměl považovat za obyčejného člověka a závidět mu, protože je zástupcem všech polobohů.“ (Bhag.11.17.27)
Protože guru v každém okamžiku zastupuje Kršnu, nemůže být žákem už dále viděn jako obyčejná džíva. V očích žáka je chápán jako guru-tattva. Cokoliv guru dělá, bude upřímným žákem vnímáno jako skvělé, perfektní a vždy reprezentující Kršnu. Proto v očích žáka guru neudělá nikdy chybu.
Avšak oblast mimo žáky může nějaké nedostatky (chyby) u našeho gurua najít. Mohou ho považovat za obyčejného člověka a to nemůže ryzí žák tolerovat. Když guru náhodou nesprávně vysloví slovo, nadšený nováček žák bude cítit, že jeho guru má pravdu a když to bude nezbytné, bude muset být změněn slovník. Ale ten, kdo není žákem, bude vidět takovou věc jako chybu. Pokročilejší žák bude uvažovat - když ten, kdo není žákem, vidí tak zvanou chybu, kterou udělal guru, protože ho považuje za obyčejného člověka, nechá si ujít šanci získat vědomí Kršny. Starší žáci budou uvažovat o nutnosti opravit jakoukoliv tak zvanou chybu, kterou jejich guru udělal, jako benefit pro nežákovskou oblast.
Zatímco upřímný žák opravuje tak zvanou chybu svého gurua, myslí si: „Ó, můj guru je tak laskavý. Ukazuje nějaký nedostatek jen proto, aby mně dal šanci prokázat mu službu.” Náš Guru Maharádža, Šríla A.C. Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda říkával: „Vy všichni mi pomáháte šířit vědomí Kršny do celého světa.” Ale my jsme si mysleli, že byl tak laskavý, že nám dal ve své misi nějakou službu. Ve skutečnosti Šríla Prabhupáda nepotřeboval naši pomoc a cokoliv, co děláme správně, je jednoduše jeho milostí. Šríla Prabhupáda mohl šířit toto hnutí sám. A ve skutečnosti to dělal.
Podobně Šríla Prabhupáda říkával: „Pán Čaitanja Maháprabhu mohl rozšířit vědomí Kršny po celém světě, nejen v Indii. Ale je tak laskavý, že nám ve Svém sankírtanovém hnutí dal nějakou tu službu.” Toto je nálada všech velkých áčárjů a duchovních mistrů v naší učednické posloupnosti.
Pro žáka existuje nebezpečí, pokud považuje tak zvané chyby svého gurua za chyby pocházející z vlivu tří kvalit hmotné přírody. Proto musíme být velmi opatrní, jak se sdružujeme s guruem a s jakým vědomím sledujeme jeho aktivity. Dokonce i starší žáci mohou zažívat těžké zkoušky, když si pyšně myslí, že je jejich guru závislý na jejich službě. Tak Kršna říká: acaryam mam vijaniyan – „Je třeba vědět, že áčárja jsem vlastně Já.“ V Kršnovi nikdy nebude materiální chyba. Je čistě transcendentální, acyuta, je nad smysly a nad zákony hmotné přírody.
Žák si musí vždy pamatovat tento verš a prokazovat svému guruovi náležitou úctu. Neexistuje rozdíl mezi vaším guruem a mým guruem, i když nevidíme ostatní guruy stejně jako našeho gurua. V soukromé společnosti našich duchovních bratrů a sester můžeme vyjádřit takovou exkluzivní vizi, že je náš guru nejlepší z milionu jagat-guruů. A musí to tak být. Kdyby to bylo jinak, tak proč jsme tedy přijali útočiště u našeho gurua?
