Kdo vládl Indii?

Harivamsa udává, že rody Javanů, Kambodžanů, Sakasů, Pálovů atd. byly „původně urození kšatrijové“. Manu-smrti říká, že Javanové a Kambodžané byli degradovanými kšatriji, protože neuspěli při védských obřadech a ztratili respekt bráhmanské komunity ve svých zemích. Mahábhárata podobně udává, že Javanové, Kambodžané, Sakasové a Pálové byli původně „vznešení kšatrijové“, kteří později degradovali na status barbarů kvůli spravedlivému hněvu bráhmanů.

Mnohé Purány řadí Javany, Sakasy, Kambodžany, Pálovy apod. do jedné skupiny a poukazují na podivné účesy těchto lidí, jež se odlišovaly od účesů ostatních obyvatel střední Indie, kteří nosili dlouhé vlasy s uzlem nahoře. Ganapatha ve svém komentáři k Paninimu píše, že mezi Javany a Kambodžany bylo zvykem nosit nakrátko střižené vlasy (kamboja-mundah yavana–mundah), což je dnes naprosto běžné u téměř většiny Indů.

Brhat-Katha-Manjari od Ksmendry nám říká, že král Vikramaditja zbavil posvátný svět barbarů, jako jsou Sakasové, Kambodžané, Javanové, Tusarasové, Parasikasové, Hunové, atd. tím, že „zcela zničil tyto hříšníky“. Ale jak je uvedeno dále, „zlé věci a jejich vliv nikdy nepominou“ – přicházejí znova a znova.

V průběhu dalších tří milénií bylo v Indii mnoho cizích vládců, kteří zde zanechali svůj vliv. Někdy je těžké říci, co je skutečně indické. Příkladem může být choli, krátký účes u mužů, harmonium, sitár, čili, rajčata apod., stejně jako vliv v umění, hudbě, jazyce, lékařství, architektuře a dokonce i ve filozofii. Mnohé z výše jmenovaného je běžně akceptováno jako indické, přestože ve skutečnosti není.

Ve Šrímad Bhágavatámu je seznam králů, kteří vládli v Indii podle striktních Védských principů v prvním tisíciletí Kalijugy. Po tomto tisíciletém období došlo k prudkému úpadku vládců v Indii, což mělo za důsledek slabší a slabší království se slabými hranicemi – a tak mohli vstoupit cizí dobyvatelé. Avšak v té době už bylo všechno na západ od řeky Indus považováno za Perské impérium a nikoliv za část Indie.

V období během prvního tisíciletí př.n.l. ovládali Peršané ty části Indie, které dnes známe jako Afghánistán, Irán, Irák a Sýrii. Časové určení tohoto období se značně liší mezi moderními vědci a mezi časovým obdobím dle Véd a Purán a není jednoduché to uvést v soulad. Ale v každém případě se před 2500 lety Indie nejmenovala Indie, ale Bhárata-varša, což je jméno pocházející ze sanskritu a znamená „oblast, jíž kdysi vládl Bhárata Maharádža, syn Ršabhadévy“. Indie je anglické slovo a bylo odvozeno z řeckého slova Indika, odkazující na oblast v údolí řeky Indus.

Ve starověku se hranice Bhárata-varši rozprostíraly až ke Kaspickému moři na západě, na severu zahrnovaly oblasti, kterým dnes říkáme Tádžikistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán, a jak již bylo řečeno, na východě dosahovaly hranice Bhárata-varši až k Barmě.

Samozřejmě, podle některých domněnek se kdysi védská kultura rozšířila po celém světě. Ale na místech, jež jsem zmínil výše, bylo s konečnou platností prokázáno archeologickými nálezy, že védská kultura v těchto oblastech existovala před 5000 lety a možná i dříve.

PERŠANÉ

Rytina do kamene – Perský král

První vládci – jiní než védští králové, jenž vládli na ohromném území Bhárata-varši, byli Peršané. Peršané ale nebyli skutečnými cizinci, byli to lidé, kteří opustili védské obřady a filozofii. Úpadek Persie z hlediska védské společnosti byl způsoben jejích přestupky vůči bráhmanům a později rozsáhlým přijetím Zoroastrismu. To byla vnitřní záležitost v rámci védské společnosti, která přišla bez jakéhokoliv vnějšího vlivu. První úpadek nastal, když kšatrijové udělali přestupky vůči bráhmanům a byli prokleti, aby se stali šúdry. Později vstoupil na scénu Zoroaster (česky též Zarathuštra - nevlastní bratr Vašišty Muniho) a přiměl ke konverzi knížete Vištáspu. Zoroaster zdůrazňoval, že dobro a zlo jsou oddělené entity (Ormuzd a Ahriman) ve vzájemném boji, ale obě Božstva nakonec sestupují od Pána Moudrosti, Ahura Mazdy. Zoroastrova víra, ač monoteistická, obsahovala mnoho názorů, které byly zcela protichůdné k védskému poznání. Brzy se Zoroastrovo učení stalo státní doktrínou a zrodilo se nové království. Trvalo to dlouho, ale konečným výsledkem bylo, že polovina Bharata-varši se stala trvale odchýlenou od védského pojetí. To se stalo ještě před začátkem Kalijugy a zůstalo to tak až do současnosti.   

Zarathustra

Bhaktivinód Thákur komentoval Zoroastrismu následovně: Zarathustra (Zoroaster) je velmi dávný filozof. Když jeho filozofie nedosáhla uznání v Indii, kázal v Iránu. Bylo to vlivem Zarathustrových myšlenek, že Satan, rovnocenný rival Boha, se imaginárně objevil nejprve v židovském náboženství a poté v náboženství založeném na Koránu. Následně, ovlivněna Zarathustrovou koncepcí dvou Bohů, objevila se koncepce tří bohů, neboli „Svatá trojice“, a to v náboženství (křesťanství), které pocházelo z židovského náboženství. (Tattva-viveka 1.21)

ŘEKOVÉ

Alexander Veliký

Další, kdo přišel, byli Řekové, vedeni Alexandrem Velikým („Veliký“ nebo „Hanebný“ – záleží na tom, kdo píše historii), který rozdrtil Peršany a tak si prorazil cestu přes Persii do Indie a dobyl některá území podél jejích hranic v oblasti dnešního Pákistánu a Paňdžábu. Začalo to, co historikové nazývají indo-baktrianským obdobím, a tehdy začala výměna myšlenek mezi východem a západem, která pokračuje až do současnosti. Alexandrovy úspěchy začaly více či méně váznout po jeho krátkém střetnutí s Rádžou Porusem (Puruem). Alexandr porazil Poruse v bitvě u Hydaspu (326 př.n.l.). Poté se Alexandr se svými vojsky (na pokraji vzpoury), vyčerpán léty válčení, rozhodl vrátit zpět do Řecka. Alexandr v Indii nikdy nebyl doma. Zemřel v Babylonu (Irák) v roce 323 př.n.l. Království, které Alexandr vytvořil, se rozdělilo a indická část království na východ od Indu se navrátila zpět pod indickou nadvládu, pod Čandraguptu, prvního maurijského vládce.

Nicméně Řekové se znovu pokoušeli proniknout do Indie a občas byli úspěšní v obsazení některých měst, kterým po nějaký čas vládli jako králové na místech jako je Taxila (nacházející se na území dnešního Pakistánu). Taxila byla slavným a učeným městem nejméně pět století př.n.l. Je považována za město krále Taksy, syna Bharaty a Mandaví z Rámájany. V průběhu řecké okupace a v období po ní byla Taxila i nadále slavná svou učeností. Někteří teoretikové jsou dokonce toho názoru, že Ježíš Nazaretský během svého mládí studoval v Taxile. V každém případě byla Taxila v indo-řeckém období slavná jako místo učenosti a skutečně byla navštěvována lidmi ze Středozemí a dokonce i z tak vzdálených míst, jako je Čína.        

Většina současných učenců, a dokonce i ti dávní z Indie jako císař Ašóka, považují Řeky za Javany a takto se o nich často zmiňují, například v Ašókově Dekretu, kde jsou řečtí králové ze vzdáleného západu jednoznačně spojeni s termínem „Jóna“ nebo Javana:

amtiyoko nama yona-raja param ca tena atiyokena cature rajani turamaye nama amtikini nama maka nama alikasudaro nama

Heliodorův nápis

Řecký král jménem Antiochus, po něm žili čtyři králové jménem Ptolemy, Antigonos, Magas, Alexander.

Řecko-Baktriáni (západně od Indu) a Indo-Řekové (východně od Indu) byly známí vysokou úrovní helénistické kultivovanosti, ale udržovali pravidelný kontakt s Indií. Měli s Indií přátelské vztahy, vyměňovali si velvyslance a také myšlenky. Jedním takovým velvyslancem byl Heliodorus, který byl poslán z Taxily ke dvoru krále Bhagabhadry ve Vidéše (Besnagar, střední Indie). Historikové a učenci rozpoznali v Heliodorovi toho, kdo jako první ze západu přistoupil na principy vaišnavismu. 

Nápis (2. století př.n.l.), přisuzovaný Heliodorovi, který byl nalezen na kamenném sloupu v Besnagaru, zní takto:

devadevasu vasudevasa garudadhvajo ayam
karito ia heliodorena bhaga
vatena diyasa putrena takhasilakena
yonadatena agatena maharajasa
amtalikitasa upamta samkasam-rano
kasiputrasa bhagabhadrasa tratarasa
vasena chatudasena rajena vadhamanasa

Tento Garudův sloup Vásudévy (Višnua), boha bohů, zde byl postaven Heliodorem, uctívačem Višnua, synem Diony a obyvatelem Taxily, který přišel jako řecký velvyslanec od velikého krále Antialkidese ke králi Kašiputrovi Bhagabhadrovi, zachránci, který panoval šťastně ve čtrnáctém roce svého kralování.

Dále zde byl řecký cestovatel a zeměpisec Megasthenes (cca 350-290 př.n.l.), který navštěvoval dvůr krále Čandra Gupty jako velvyslanec Seluky I. ze Sýrie a který psal o zajímavostech v životě v království Čandra Gupty. Existují zprávy o návštěvě Megasthenese v Mathuře (na březích Jamuny) a Maduraie na jihu (hlavní město království Pandya). Jeho pozorování byla zaznamenána v knize Indika, která sloužila jako důležitý zdroj pro mnohé pozdější řecké spisovatele jako Strabo (zeměpisec) a Arrianus (historik).

Zlaté mince krále Agathoclese

Vásudéva Kršna

Balaráma

Nicméně nejslavnějším archeologickým nálezem indo-řeckého období, který ukazuje unikátní promíšení indické a řecké kultury, jsou zlaté mince krále Agathoclese (2. století př.n.l.), na kterých je vyobrazen Balaráma držící pluh a na druhé straně mince Vásudéva Kršna držící disk.

Přínos Řeků (Javanů) do Indie je nejvíce znát v severozápadní Indii a zahrnoval různé sociální zvyky, oblečení, literaturu, umění, pozoruhodné mince, hrnčířství, městské plánování, sochařství, amfiteátry a tak dále. Dokonce některé klasické indické texty velebí Řeky za jejich vědecké znalosti a přínos.

Mahábhárata je vyzdvihuje jako „všeznalé Javany“ (sarvajna yavana). Brhat-Samhita od matematika Varahamihiry říká: „Řeků, ač jsou nečistí, si musíme vážit pro jejich vědecké vzdělání, kterým předčili ostatní.“

Řecký filozof

To, že Řekové zanechali na Indii svůj vliv, je jistě ověřitelné, ale to, že Řekové stejně jako zbytek světa získali z Indie více, než jí dali, je patrné z následujících výroků významných osobností historie:

„Pythagoras cestoval ke Ganze, aby se naučil geometrii.“
(Voltaire, spisovatel a filozof)

„Vděčíme Indům za mnohé. Naučili nás, jak počítat, a bez toho by žádný významný objev nemohl být  učiněn.“
(Albert Einstein, vědec)

KUŠÁNI

Jako další přišli Kušáni, kteří vládli Indii asi 150 let (cca 105 – 250 n.l.). Kušáni dobyli Tádžikistán až po Afganistán, celý dnešní Pákistán a Paňdžáb, dolů do údolí Gangy v severní Indii, a z Mathury (Vrndávana) si udělali zimní hlavní město. Kušáni byli původem ze severozápadní Číny, z místa, které dnes nese název Xinjiang a v Číně byli známí jako Guishuang nebo Yuezhi. Byli to nomádští bojechtiví lidé, kteří se po úspěšném dobytí v Indii usadili a začali zde vládnout.

Kamenná bysta kušánského krále

Kušáni přijali řeckou abecedu Pali (písmo Kharoshthi), zvyky Afgánců a severních Indů a samozřejmě buddhismus, dominantní náboženství téměř celé tehdejší Indie. Trůn kušánských panovníků udržoval diplomatické styky s Římem, Persií a Čínou. Po několik staletí byli v centru obchodu mezi východem a západem.

Ačkoliv prospěli obchodu v Indii, jeden nápadný znak Kušánů téměř žádné původní Indy nepřitahoval – uměle deformovaná lebka. Kušáni praktikovali pevné ovázání čela novorozence, takže lebka se při svém růstu prodlužovala. I když to byl znak krásy a dokonce znak členů královské rodiny, nikdy se v Indii neuchytil.

Byly nalezeny různé sochy a zobrazení Kušánů představující lučištníky na koních a muže s uměle prodlouženou lebkou. Kušáni byli známí svým stavěním pevností na zříceninách starobylých helénistických měst jako je Ai-Khanoum. Nejstarší zdokumentovaný panovník, který se prohlásil za kušánského vládce, byl Heraios. Na svých mincích si říkal „Tyrant“ a také u něj byla viditelná deformace lebky.

Na počátku jejich výbojů mnoho učenců věřilo, že Kušáni přijali zoroastrismus a poté později buddhismus, ale brzy přijali také základní prvky indické kultury a náboženství. Někteří kušánští králové zřejmě přešli i na šivaismus. Co se v té době asi dělo ve Vradži?    

Kaniška

Nedávno objevený nápis u vesnice Rabatak potvrzuje velkou kušánskou říši pod vedením velkého kušánského vládce Kanišky, která pronikla hluboko do srdce Indie. Nápis popisuje města, jenž byla pod vládou Kanišky, a mezi nimi je šest jmen, které lze identifikovat: Ujjain, Kundina, Saketa, Kausambi, Pataliputra a Champa. Ve 3. století n.l. byly ozdobné mince kušánského vládce Huvišky věnovány na Bodh Gayu společně s dalšími zlatými předměty v rámci „osvíceného trůnu“ Buddhy, což svědčí o přímém vlivu Kušánů na tuto oblast v průběhu daného období

Kušánský vládce Vima Kadphises, který byl císařem v letech 90-100 n.l., byl synem Sadashkana, vnukem Kujula Kadphisese a otcem Kanišky I. Byl prvním, kdo přivedl do Indie ražbu zlatých mincí (nebo se to aspoň říká) jako rozšíření k již existující ražbě měděných a stříbrných mincí. Na kušánských mincích se objevilo více než 30 různých bohů helénistického (řeckého), íránského a indického náboženství.        

Posledním z „velkých Kušánů“ byl Vásudéva I (191–225). Byl poslední velkým kušánským císařem a konec jeho vlády se datuje do období invaze Sassanidů v severozápadní Indii a zřízením Indo-Sassanidů neboli Kušánshahů kolem roku 240 n.l.

ETIOPANÉ

Možná historicky nejtemnější cizí vláda v Indii byla v Bengálsku, kde vládli v letech 1487 - 1493 Habshiové. Jméno Habshi je arabské slovo označující Etiopana nebo Habéšana.

Vláda Habshiů začala na konci vlády sultána Jalaluddina Fath Šáha. Shahzada, etiopský eunuch a vůdce habéšských otroků se zmocnil trůnu tím, že v roce 1487 zavraždil Jalaluddina Fath Šáha.

Vláda Habshiů (etiopských otroků) trvala pouhých šest let, během kterých v Bengálsku vládli čtyři panovníci - Barbak Šáh Shahzada, Saifuddin Firuz Šáh, Nasiruddin Mahmud Šáh II a Shamsuddin Muzaffar Šáh.

Při svém nástupu přijal Shahzada titul Sultán Barbak Šáh. Jeho vláda byla charakterizována politikou systematické likvidace odpůrců. Avšak taková politika ho nemohla zachránit a nakonec ho zavraždil Malik Andil. Vláda Barbaka Šáha trvale jenom šest měsíců.

Malik Andil vstoupil na trůn se souhlasem šlechticů se jménem Saifuddin Abul Muzaffar Firuz Šáh v roce 1487. Perští letopisci ho vysoce velebí za jeho shovívavost a laskavost k chudým a potřebným. Oceňoval spravedlnost a štědrost a vynaložil velké úsilí k zajištění míru a pohodlí pro své poddané. Byl také patronem umění a architektury. Zemřel buď přirozenou smrtí, nebo byl tajně zavražděn v roce 1490 po pouhých třech letech vlády.

Nasiruddin Mahmud Šáh II nastoupil po Saifuddinovi Firuzovi Šáhovi. Během jeho vlády vzrostl vliv Habashe Khana a to vyvolalo žárlivost dalšího habéšského otroka jménem Sidi Badr Diwana, který nakonec zabil Habshe Khana a Mahmuda Šáha. Vláda Mahmuda Šáha trvala jen pár měsíců.

Po zavraždění Mahmuda Šáha II. nastoupil na trůn v roce 1490 Sidi Badr a přijal jméno Shamsuddin Abu Nasr Muzaffar Šáh. Jeho vláda byla ve všech ohledech vládou teroru. Aby se zbavil svých protivníků, vymýtil mnoho šlechticů a učenců. Vykořisťoval své poddané, vymáhal obrovské poplatky, rozpustil větší část své armády a snížil plat vojákům. Ačkoliv byl krutý, nebyl úplně bezcitným tyranem. Během své vlády zasvětil svůj život podpoře vzdělávání a kultury. Říká se, že byl patronem svatých. Jeho vláda trvala jen tři roky (1490 - 1493). Jeho království zahrnovalo celé severní Bengálsko a některé části Biháru.

Tyranská vláda Muzaffara Šáha odcizila lid; Sayid Hussain, původem Arab a hlavní ministr Muzaffara Šáha zorganizoval vzpouru a sultána zabil. Se zavražděním Muzaffara Šáha vláda Habshiů v Bengálsku skončila. >

Sayid Hussain Šáh (známý také jako Nawab Hussain Šáh) vládl v Bengálsku v letech 1494 až 1538. Jeho vláda zaujímá významnou část ve středověké historii Bengálska a zmiňuje se o něm Kavirádž Gosvámí ve své Čaitanja-čaritámrtě. Nawabova vláda dosáhla vrcholu nezávislého sultanátu v Bengálsku. Jeho vládu charakterizoval územní rozmach, stabilizace státní správy a významný rozvoj v náboženství, literatuře, umění a ekonomice. Toto období se vyznačuje zjevením juga-avatára, Šrí Čaitanji Maháprabhua a pozvednutím kultu bhakti v Bengálsku, Orisse a Vrindávaně. Toto období rovněž znamenalo příchod prvních Evropanů do Bengálska, předzvěsti nových sil předurčených k formování života této země v nadcházejících staletích.  

Nyní, ve 21. století, je Indie pod „domácí vládou“, vládnou jí její vlastní lidé a stala se největší demokracií na světě. Avšak drsnou skutečností zůstává, že vliv západu na morální chování, materiální pokrok a dokonce i náboženství, spolu s obrovským vlivem křesťanství v zemi je větší, než kdy v historii byl. Indové vládnou Indii, ale nyní ještě více než kdy jindy v historii je Indie nakloněná vnějším vlivům. Co nezmohli Řekové a Kušáni, co nezvládli Muslimové a Mogulové během své tisícileté vlády v Indii, co Britové nemohli dokončit během 200 let - to MTV a Bollywood zvládli za pouhých 62 let nezávislosti: rozsáhlý morální, sociální a kulturní úpadek Indie.